Šňupání hvězdného prachu
Můj dojem, že fenoménu minulých životů se v současné době věnuje půlka planety nabývá expanzivních rozměrů. Když opomenu zcela jednoduchou otázku, kterou si pokládá většina z nás - zda minulé životy existují, vyvstává otázka mnohem složitější - proč se minulými životy zabýváme právě teď, a právě v takové míře? Stojí za vším tak zvaný Věk Vodnáře či bezbřehost paralelních světů a kolektivního nevědomí? Nebo je to snad čím dál tím větší emanace lidských myslí, emocí, kultur a náboženství?
Ilustrace: M. C. Escher - Kreslící ruce
Za pomyslným šňupáním hvězdného prachu, díky kterému se stáváme tuláky po hvězdách i bez svěracích kazajek, může stát ledacos. Možná že v dnešní pseudosvobodné době naše pomyslné svěrací kazajky tlačí každého, kdo vstává ráno do práce a musí platit daně. Únikem z každodenní reality, která může být pro leckoho tíživým břemenem, nepředstavuje pouze virtuální svět, ve kterém populace tráví čím dál tím větší část svého dne, ale i aktivní imaginace probíhající za dozoru mnoha samozvaných ezoterických guru.
Zatímco dříve chodili lidé řešit své “problémy” k panu faráři nebo za bylinkářkou, porodní bábou či vědmou, která žila v chatrči tam kdesi za vsí, dnes čarodějnice a kartářky opět přicházejí do módy. Občas je prostřídá pozice fundovaného psychoterapeuta, avšak leckdy marně, neboť věda v iracionálním náhledu na život příliš šancí nemívá. Kromě řízených regresních terapií, pomocí kterých si můžete “snadno a rychle” vyřešit své současné potíže, ostatně jak zmiňuje odborník na zážitky OBE doktor Raymond Moody ve své knize Život před životem (1992), se vám ale klidně může stát, že se vám váš “minulý život” vyjeví zcela spontánně, a to buď ve snech, anebo v jiném, změněném stavu vědomí, ať již po požití nějaké halucinogenní drogy či třeba při nějakém rozrušení, holotropním dýchání a podobně.
Pakliže spatříte sebe sama nehybně ležet na zádech v lese, s krvavou ránou v boku, ve špinavém a roztrženém historickém oděvu, ve zcela jiném těle opačného pohlaví a cítíte neskutečnou bezmoc a lítost nad tím, co jste ve svém životě udělali či neudělali, zatímco ve skutečnosti ležíte na gauči v obývacím pokoji, lze usoudit, že jste se právě teď z nějakého důvodu stali někým jiným. Že JSTE někým jiným. Že žijete dva životy současně. Že nahlížíte někam jinam, ale identifikujete se s osobou, kterou pozorujete. Cítíte skutečné emoce, fyzickou bolest, duševní utrpení, znáte fakta, mnohdy i historická fakta, a to s neuvěřitelnou přesností. Pokud vás někdo v tomto “stavu” osloví, odpovídáte změněným hlasem, dokážete hovořit cizím jazykem, který jste se nikdy neučili nebo se náhle vyjadřujete jako muž, ačkoli jste žena.
Čí je to příběh? Raněného vojáka nebo náš vlastní? Je raněný voják nějak úzce propojen s naším životem a s naším vědomím? Čerpáme snad z nějaké databáze? Vytváříme si asociace adekvátně odpovídající našim současným prožitkům? Je lidská fantazie tak mocná, že nás tímto zvráceně hravým způsobem odvádí od reality a přináší nám netušená poznání? Jaký je však smysl a důvod toho všeho?
Toto hledisko může například upřednostňovat realisticky smýšlející člověk, kterému koncept nezapadá do obrazu racionálně popsatelného světa, anebo nábožensky orientovaný jedinec, jehož víra existenci minulých životů popírá...
Můžeme v dotazování pokračovat dál: je to vize nebo vzpomínka? Můžeme ji rozšiřovat, prožívat stále znovu, navazovat na ni v rámci aktivní imaginace, opětovným návratem do stejné situace nebo v lucidních snech.
“Vzpomínky” na minulé životy se totiž často navzájem prolínají a nezapadají časově do doby, kdybychom vlastně měli být fyzicky mrtví nebo hrát někde kostky v meziprostoru. Padající obdélníčky domina přece tvoří jeden obrázek v určitém prostoru, přitom na sebe plynule navazují v plynulých sekvencích jediného času. A každá kostka má odlišně uspořádaný počet teček, přitom však žádná z nich na sobě nenese neexistující kombinaci!
“Ve svém článku o kosmologii jsme Li – Xin Li a já navrhli, aby se jedna větev jednoduše otočila nazpět a stala se stromem... Každá trumpeta se může navždy rozpínat, aniž by se setkala s ostatními... Vesmíry nalevo a napravo dosud neporodily žádné dceřiné vesmíry, ale pokud budou mít dostatek času, porodí je. Každý dceřiný vesmír je vytvořen stejným rozvětvovacím mechanismem. Zákony fyziky platí všude a nejsou zde žádné singularity. Podle tohoto modelu...umožňuje počáteční časová smyčka, aby vesmír byl svou vlastní matkou. “ (Gott, Richard J. Cestování časem v Einsteinově vesmíru. Praha: Argo a Dokořán, 2002, s. 176)
Mohu být ležícím raněným vojákem i osobou ležící na gauči a prožívající tento příběh bez potřeby jasného vysvětlení koexistence prostoru a času. V danou chvíli vnímám důležitost tohoto sdělení - ono zmíněné klíčové slovo, díky kterému došlo k propojení. Ne vždy je však jednoduché ho najít...
Za pomyslným šňupáním hvězdného prachu, díky kterému se stáváme tuláky po hvězdách i bez svěracích kazajek, může stát ledacos. Možná že v dnešní pseudosvobodné době naše pomyslné svěrací kazajky tlačí každého, kdo vstává ráno do práce a musí platit daně. Únikem z každodenní reality, která může být pro leckoho tíživým břemenem, nepředstavuje pouze virtuální svět, ve kterém populace tráví čím dál tím větší část svého dne, ale i aktivní imaginace probíhající za dozoru mnoha samozvaných ezoterických guru.
Zatímco dříve chodili lidé řešit své “problémy” k panu faráři nebo za bylinkářkou, porodní bábou či vědmou, která žila v chatrči tam kdesi za vsí, dnes čarodějnice a kartářky opět přicházejí do módy. Občas je prostřídá pozice fundovaného psychoterapeuta, avšak leckdy marně, neboť věda v iracionálním náhledu na život příliš šancí nemívá. Kromě řízených regresních terapií, pomocí kterých si můžete “snadno a rychle” vyřešit své současné potíže, ostatně jak zmiňuje odborník na zážitky OBE doktor Raymond Moody ve své knize Život před životem (1992), se vám ale klidně může stát, že se vám váš “minulý život” vyjeví zcela spontánně, a to buď ve snech, anebo v jiném, změněném stavu vědomí, ať již po požití nějaké halucinogenní drogy či třeba při nějakém rozrušení, holotropním dýchání a podobně.
Všichni jsme příběhy
Všichni ti, kterým se něco podobného přihodilo, mohou s jistotou prohlásit, že je jejich ryze subjektivní mystická zkušenost nepřenosná a obtížně vysvětlitelná, jak už to ostatně bývá. Někteří se snaží své zážitky zvědomit a racionalizovat, jiní je zasouvají zpět do nejzazšího šuplíčku nevědomí a předstírají, že o ničem neví. Otázkou pro mnohé terapeuty může být samotný přístup individua ke svým vlastním prožitkům. Není možné, aby vám někdo něco podsouval a tvrdil, že to, co jste právě prožili znamená přesně to či ono, a je to tak skutečné jako ten hrnek s čajem, který právě stojí na stole před vámi. Ono pochopení nemůže nikdy přijít zvenčí, proto nikdy nemůžeme zpochybnit a vyvrátit to, co se odehrává v nitru každého člověka.Pakliže spatříte sebe sama nehybně ležet na zádech v lese, s krvavou ránou v boku, ve špinavém a roztrženém historickém oděvu, ve zcela jiném těle opačného pohlaví a cítíte neskutečnou bezmoc a lítost nad tím, co jste ve svém životě udělali či neudělali, zatímco ve skutečnosti ležíte na gauči v obývacím pokoji, lze usoudit, že jste se právě teď z nějakého důvodu stali někým jiným. Že JSTE někým jiným. Že žijete dva životy současně. Že nahlížíte někam jinam, ale identifikujete se s osobou, kterou pozorujete. Cítíte skutečné emoce, fyzickou bolest, duševní utrpení, znáte fakta, mnohdy i historická fakta, a to s neuvěřitelnou přesností. Pokud vás někdo v tomto “stavu” osloví, odpovídáte změněným hlasem, dokážete hovořit cizím jazykem, který jste se nikdy neučili nebo se náhle vyjadřujete jako muž, ačkoli jste žena.
Čí je to příběh? Raněného vojáka nebo náš vlastní? Je raněný voják nějak úzce propojen s naším životem a s naším vědomím? Čerpáme snad z nějaké databáze? Vytváříme si asociace adekvátně odpovídající našim současným prožitkům? Je lidská fantazie tak mocná, že nás tímto zvráceně hravým způsobem odvádí od reality a přináší nám netušená poznání? Jaký je však smysl a důvod toho všeho?
Při posuzování tohoto jevu jsem vytvořila tři hlediska:
1. Hledisko gumování
Pokud bychom chtěli hledat nejjednodušší řešení, nabízí se hned dvě protichůdná hlediska. Tím prvním je příliš bohatá fantazie, denní snění, drogové opojení, sugesce, hypnóza, vnější vlivy působící na naše citlivé nervy, film z dětství, na který jsme zapomněli či rodičovsky chlácholivé: “to nic, to se ti jenom něco zdálo. “ Tímto se vše ututlá, zdánlivě se zapomene, nejlepší obranou bývá útěk. Obrázek se vygumuje...Toto hledisko může například upřednostňovat realisticky smýšlející člověk, kterému koncept nezapadá do obrazu racionálně popsatelného světa, anebo nábožensky orientovaný jedinec, jehož víra existenci minulých životů popírá...
2. Hledisko vybarvování
Druhé hledisko jednoduše udeří pěstí do stolu: “To je tvůj minulý život! Přeber si to, jak chceš...” A teď teprve vyvstávají další otázky, které na sebe navazují jako rozpínající se Vesmír: “proč, kdy, kde, s kým, co to znamená...” Obrysy dostávají jasný tvar, zesilují, vybarvuje se prostor mezi nimi a začínáme věřit tomu, co jsme viděli. Považujeme to za skutečné. Přijmeme tuto existenci a živíme ji v sobě, anebo ji třeba na nějaký čas necháme spát, ale pak ji znovu probudíme. Často se i probouzí sama. Hledáme porozumění, tolerujeme, respektujeme, léčíme. Pracujeme s existencí něčeho, čemu věříme pouze my sami, protože nikdo jiný naši vizi nespatřil, neslyšel, necítil, neochutnal, nedotkl se jí, neprožil ji...Můžeme v dotazování pokračovat dál: je to vize nebo vzpomínka? Můžeme ji rozšiřovat, prožívat stále znovu, navazovat na ni v rámci aktivní imaginace, opětovným návratem do stejné situace nebo v lucidních snech.
3. Hledisko ověřování
Třetí hledisko je výzkumné. Lze si ověřit informace, anebo přijmout fakt paralelní existence časoprostoru. Nemusíme se držet jen psychologie, ale také kvantové fyziky. Pakliže nechceme nebo nedokážeme vycházet z náboženského přesvědčení a víry v reinkarnaci, pátráme po hmatatelnějších důvodech - například můžeme zalovit v genetických vodách a buněčné paměti. Co když je to nějaký náš předek? Máme obrázek, který má jasné obrysy a barvy. Teď přichází na řadu jeho identifikace a analýza. Zjišťování původu a zařazení do určité skupiny. Jakmile zjistíme, že takto vybarvených obrázků existuje víc, snažíme se pochopit, jak je to vůbec možné, co mají společného či odkud pocházejí? Proč mnohdy nehraje roli ani čas, a ani prostor?“Vzpomínky” na minulé životy se totiž často navzájem prolínají a nezapadají časově do doby, kdybychom vlastně měli být fyzicky mrtví nebo hrát někde kostky v meziprostoru. Padající obdélníčky domina přece tvoří jeden obrázek v určitém prostoru, přitom na sebe plynule navazují v plynulých sekvencích jediného času. A každá kostka má odlišně uspořádaný počet teček, přitom však žádná z nich na sobě nenese neexistující kombinaci!
Může Vesmír vytvořit sám sebe?
A teď z trochu jiného soudku. Vypůjčila jsem si kapitolu z knihy Cestování časem v Einsteinově vesmíru od Richarda Gotta (to jeho příjmení mě pobavilo), kterou najdete na straně 175. Gott zmiňuje proces Lindeho “chaotické inflace”, pomocí které vysvětluje vznik “fraktálového stromu”, jehož znázorňuje obrázkem jakési rozpínající se trumpety.“Ve svém článku o kosmologii jsme Li – Xin Li a já navrhli, aby se jedna větev jednoduše otočila nazpět a stala se stromem... Každá trumpeta se může navždy rozpínat, aniž by se setkala s ostatními... Vesmíry nalevo a napravo dosud neporodily žádné dceřiné vesmíry, ale pokud budou mít dostatek času, porodí je. Každý dceřiný vesmír je vytvořen stejným rozvětvovacím mechanismem. Zákony fyziky platí všude a nejsou zde žádné singularity. Podle tohoto modelu...umožňuje počáteční časová smyčka, aby vesmír byl svou vlastní matkou. “ (Gott, Richard J. Cestování časem v Einsteinově vesmíru. Praha: Argo a Dokořán, 2002, s. 176)
Tajemství dceřiných vesmírů
Co z toho plyne? Vše, co popisuje Gott ve výše zmíněné kapitole vnímám jako vysvětlení fenoménu existence minulých životů. Pakliže já jsem dceřiný vesmír, pak jsem i zpětná smyčka tvořící kmen. Ačkoli Gott popisuje, že “Každá trumpeta se může navždy rozpínat, aniž by se setkala s ostatními...” k onomu setkávání ale přece dochází neustále, a to pomocí synchronicit a klíčových slov. Popis prostoru a času fyzického světa naprosto odpovídá popisu světa duchovního.Mohu být ležícím raněným vojákem i osobou ležící na gauči a prožívající tento příběh bez potřeby jasného vysvětlení koexistence prostoru a času. V danou chvíli vnímám důležitost tohoto sdělení - ono zmíněné klíčové slovo, díky kterému došlo k propojení. Ne vždy je však jednoduché ho najít...
Hledači klíčových slov
Jsme hledači klíčových slov a hesel, plujeme v bezbřehých vodách, bez vesel, tuláci po hvězdách, na cestách, šňupeme hvězdný prach, na miskách vah, překračujeme práh...Tak to by stačilo...
Na závěr přidávám své všeobjasňující oblíbené citáty, které poukazují na propojení mateřských a dceřiných vesmírů, kmenů a větví, nekonečně hrajících trumpet, které si samy ladí vlastní falešné tóny...
(Andronikova, Hana. Zvuk slunečních hodin. Praha: Knižní klub, 2001)
A uzavírám svou včerejší "lesní" myšlenkou: A tak všichni pomalu směřujeme ku věčnosti a necháváme za sebou spletité pavučiny se zbytky barev zbavených motýlích křídel. Třepotají se v podzimním větru a čekají na to, až jim znovu někdo vetkne nové barvy, ohraničí obrysy a naučí je létat. Možná to jednou budeme my...
Na závěr přidávám své všeobjasňující oblíbené citáty, které poukazují na propojení mateřských a dceřiných vesmírů, kmenů a větví, nekonečně hrajících trumpet, které si samy ladí vlastní falešné tóny...
Například holocaust. Je v nás všech. I v těch, kteří jej osobně neprožili...
“My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. Hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdařovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a hladily. Rukopisy milovaných. Znovu zakašlala a utřela do hadříku krev, která jí zůstala na rtech.
Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. Jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem?”
(Andronikova, Hana. Zvuk slunečních hodin. Praha: Knižní klub, 2001)
Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.
No man is an island, entire of itself; every man is a piece of the continent, a part of the main. If a clod be washed away by the sea, Europe is the less, as well as if a promontory were, as well as if a manor of thy friend's or of thine own were: any man's death diminishes me, because I am involved in mankind, and therefore never send to know for whom the bells tolls; it tolls for thee.
DONNE, John. Devotions Upon Emergent Occasions: Together With Death's Duel. [s.l.] : Echo Library, 2008. ISBN 9781848301115. S. 97.
A uzavírám svou včerejší "lesní" myšlenkou: A tak všichni pomalu směřujeme ku věčnosti a necháváme za sebou spletité pavučiny se zbytky barev zbavených motýlích křídel. Třepotají se v podzimním větru a čekají na to, až jim znovu někdo vetkne nové barvy, ohraničí obrysy a naučí je létat. Možná to jednou budeme my...
Autor článku: Taťána Kročková
Komentáře
Okomentovat
Γνώθι Σεαυτόν