Vzpomínka na zesnulého zpěváka Davida Stypku aneb jak získat uměleckou inspiraci ze snů

U příležitosti výročí smrti Davida Stypky ze dne 10. ledna zde zveřejňuji kapitolu z mé knihy Tajemství snů a jak ho rozluštit, kde na něj vzpomínám. S Davidem se setkávám v některých svých astrálních snech, kde slýchávám jeho hudbu. Pár dní před výročím své smrti hrál v oblíbené frýdecko-místecké hospůdce U Arnošta, kam chodíval, na skleničky od šampaňského napuštěné vodou. Byla to ryzí nádhera...

Ukázka z knihy Tajemství snů a jak ho rozluštit

„...ve snu jsme oproštěni od vnějších podnětů, proto může být snění a vnímání čisté, hluboké a jasné…. po probuzení už sen ztrácí svůj smysl, protože ho hodnotíme existujícími vnějšími smysly a bývá už obohacený, ne čistý a jasný….” (I. Kant)

   Když zemřel zpěvák David Stypka, který pocházel z mého kraje a kterého jsme tady všichni dobře znali a měli rádi, pro slzy jsem neviděla na cestu domů. Nebyla jsem jediná, kdo se tehdy ptal: „Proč?! Proč zrovna on? Jaký to má smysl?” Tato událost ovlivnila v mnohém můj další život, aniž bych si to zpočátku plně uvědomovala, stejně tak jako jej vždy ovlivňovaly jeho texty niterně se dotýkající největších hloubek mé duše. Právě jeho tvorba vznikala jako inspirace ze snů, on sám tomu říkal wake up songy. Jednou mi vysvětloval, jak si zaznamenává ihned po probuzení to, co mu ze snů utkvělo v paměti. Důležité bylo hudbu okamžitě zaznamenat, napsat k ní text, a to vše ještě v napůl spícím stavu bez korekce rozumu nahrát. Stejným způsobem si zapisoval svoje sny Jack Kerouac. A tak to dělám i já. A vlastně všichni snílci a umělci… 

   I já občas ve svých astrálních snech slýchávám hudbu a větší nádheru jsem nikdy v životě nezažila. Obvykle jsou to skladby, které z reality neznám, zdály se mi i písničky s různými texty. Na motivy jedné z nich, která se mi zdála i s melodií a dokonce anglickým textem, kterému jsem ve snu dokonale rozuměla (ačkoliv v realitě nejsem na angličtinu žádný profík, pouze běžný uživatel), jsem hned po probuzení napsala text (z útržků vzpomínek, nepamatovala jsem si jej bohužel celý) a snažila se na klavír zahrát melodii, kterou jsem ve snu slyšela. Tuto písničku – Made in Dream – mi pak nahrál můj exmanžel, který je výborný kytarista, doprovodil mě ke zpěvu na kytaru. Mám ji dodnes uloženou v počítači a vyvolává ve mně silné emoce. Třeba se jednou dostanu k tomu, abych ji nějak více profesionálněji zpracovala a uchovala. Kromě této písně jsem tehdy ve snu slyšela nádhernou jazzovou skladbu, ze které jsem měla takřka Florentský syndrom (silné uchvácení uměním doprovázené až fyzickými projevy), ale v mé výbavě není takový talent, abych ji dokázala po probuzení přesně reprodukovat. Tam na druhém břehu, a v paralelních světech, je všude taková nádhera…. a jen někdy je nám umožněno ji poznat ve snu svými smysly… 

   S kamarádkou muzikantkou jsme se později spolu bavily o tom, jestli bude David po smrti pokračovat v tom, co dělal. Jestli bude nadále tvořit hudbu. Vím, že ani ona sama, která stále dumala nad tím, proč se to vlastně stalo, protože se to snažila pochopit a srovnat se s tím, si nedovede představit, že když jednou umře, nebude moci dále tvořit, skládat hudbu a hrát, což je pro muzikanta něco naprosto nepředstavitelného. Je to životní vášeň, stejně jako cokoliv jiného, k čemu jsme připoutaní, co považujeme za svůj smysl života i za své poslání. Na tuto otázku neznám odpověď. Ale na základě toho, co jsem četla nebo co jsem zaznamenala ve svých snech je možné, že záleží jen na nás kde po smrti na Onom světě skončíme a čemu se budeme věnovat. Vladimír Sadek, ve svém snovém deníku s názvem Doteky duše, v němž vzpomíná na svou zesnulou ženu, píše, že člověk, který je spíše materialista a ničemu nevěří, má po smrti s budováním svého prostoru či umístění na Onom světě a smiřováním se s tím, co se stalo poněkud problémy, než třeba snílek či věřící člověk, který už přesně ví, kam po smrti půjde a má tam už vybudovanou nějakou svoji základnu. To se také týká případů, když člověk zemře velmi náhle a nečekaně. Může se pak stát, že zmateně bloudí a vlastně ani neví, že je mrtvý. Sadek ve svém deníku uvádí, že ve snu pomohl jednomu svému náhle zesnulému příbuznému, kterému tuto nemilou skutečnost oznámil. 

   „...pro vyšší světy jsou většinou nejdůležitější ty věci, které se nám zdají být malé a nepodstatné. Několik slov vyváží tisíce stránek mrtvých knih, které nepomáhají naší duši či duši jiným. A pak mi bylo řečeno, že na onom světě nejvíce oceňují básnickou a hudební tvorbu, jež tam splývají v jedno. Každý umělec zde ve své tvorbě pokračuje: v takové, která je spojením myšlenek, barev a hudby. Takže pozemská tvorba je vlastně odleskem toho, co se odehrává ve vyšších duchovních světech,” píše profesor Sadek ve svém nezapomenutelném snovém deníku, který je jeho unikátní niternou výpovědí. 

   Po smrti Davida Stypky se mi o něm několikrát zdálo, byl to právě i sen, který ukazoval, kde teď David je a co se s ním děje. Nejkrásnější ale byla jeho hudba, kterou jsem ještě dlouho po jeho smrti slýchávala ve svých snech, a to nebyly jen písničky, které od něj znám. Byly i nové… A vím, že byly jeho. Věřím, že „tam někde” pokračuje v psaní hlubokých a nádherných textů, že tvoří, skládá a zpívá dál… 

To, co lidi spojuje, je hudba a sny… 

Autor článku: Taťána Kročková