O snech Beskydské čarodějnice

Rozhovor s čeladenskou rodačkou a obecní patriotkou Taťánou Kročkovou o její nové knize, vaření guláše z výkalů ovcí a o tom, co vlastně dělá novinářka a spisovatelka

Cestou na "Lysou"

Čeladná pilně navazuje na odkaz „beskydského slavíka“ Josefa Kaluse. Tři čeladenští občané v druhé polovině loňského roku vydali „papírové“ knihy, což je v době digitalizace a současně obrovské konkurence na knižním trhu téměř neuvěřitelné. Přitom to nebyly knihy ledajaké: Lenka Rzepková vydala „tak trochu jiný cestopis“ o své pouti do Santiaga de Compostela, přičemž peníze na její vydání získala od dárců v crowdfundingové kampani. Historik Petr Anderle navázal na svou sérii „literárních obrázků z Beskyd“ knihou Hajní a hájenky Beskyd, která se záhy po vydání stala téměř bestsellerem. Třetí publikaci s názvem Tajemství snů a jak ho rozluštit dokonce vydalo nakladatelství Albatros Media a k dostání je ve všech knihkupectvích. Vydala ho Taťána Kročková (43), která vyrostla v hájence pod Smrčkem. 

Protože se osobně neznáme, začnu tradiční otázkou: Jste čeladenská rodačka?

Moje rodina z matčiny strany tady žila od nepaměti, když jsem dělala rodokmen naší rodiny, dostaly se ke mně údaje sahající do sedmnáctého století. Otcova rodina pochází z Jablunkovska a Kroměřížska. Já jsem se narodila ve staré čeladenské porodnici a vyrostla na hájence pod Smrčkem. Na Čeladné žiju celý svůj život a nikdy jsem neodešla ani za prací do města, i když jsem o tom uvažovala. 

Takže čeladenská patriotka se vším všudy?

Čeladná má svůj silný genius loci, vnímám to v přírodě a v představě původních pasekářů a řemeslníků, nehledě na významné zdejší partyzánské hnutí v době druhé světové války. Můj pradědeček byl laborant František Pavliska, který žil se svou rodinou na chalupě pod Stolovou. V přestavěné chalupě na stejném místě dnes žijí moji rodiče. A můj prapradědeček, otec laboranta Františka, byl zdejší krejčí. Zkrátka mám tady kořeny. Ráda si povídám se svojí babičkou, paní Vlastou Traganovou, která byla svého času ředitelkou mateřské školky. Je to velmi vzdělaná dáma a pamětnice, takže od ní mám spoustu zajímavých příběhů a informací. Mnohé z nich jsem i použila při své práci redaktorky.

K vaší práci se ještě dostaneme. Teď by mě spíše zaujalo, proč jste neodešla „do světa“, kde byste možná měla jako novinářka a spisovatelka lepší možnosti. Co rozhodlo, že jste zůstala?

Hlavně zdejší nádherná příroda a hory, které miluju. Vzpomínky na dětství mám moc hezké, běhala jsem po lese, hrála si u potoka, chodila s tátou, hajným Krupařem, do obory krmit zvěř. Odmalička v sobě chovám velkou lásku k přírodě a ke zvířatům. 

Můžete být konkrétnější? Kam jste chodila a kam dnes chodíte nejraději?

Nejoblíbenější místa vám asi neprozradím. Vždy jsem k nim chovala jakousi posvátnou úctu, byly to chrámy, kde jsem ráda trávila čas o samotě. Samozřejmě mluvím o lese, potocích a skalách, kde je slyšet vítr. 

Tak třeba nějaký příběh nebo zážitek z dětství?

Těch by bylo více než dost. Třeba jak jednou v oboře přeskočil mého mladšího bratra jelen, jak nám veverka kradla koláče, jak jsem jezdila k autobusové zastávce na saních, dokud mi je neukradli. Nebo jak jsme v zimě jezdili na pytlích se senem, jak jsme jezdili po zadku po střeše od sklepa…

Počkejte, sklep přece nemá střechu.

Vzadu za hájenkou byl kdysi sklep na uchovávání potravin, později v měl měly úkryt naše ovečky. A protože to byla nízká stavba s áčkovou střechou, snadno jsme po té přístupnější straně jezdili po zadku dolů jako po skluzavce. Prostě taková skvělá domácí alternativa skluzavky na dětském hřišti (smích).

Aha… Ale já jsem vás přerušil v těch zážitcích. 

Ještě jsem si vzpomněla, jak bratr s bratrancem vařili guláš z výkalů ovcí a se sestřenicí nás pak honili a chtěli nás s ním polívat.

Guláš z výkalů ovcí? To byla nějaká místní kulinářská specialita nebo dětská hra?

Nechtěla jsem to do novin moc pitvat, ale když máte o ten recept zájem… Kluci posbírali hovna od ovcí v ohradě, zalili je vodou a rozmíchali v kotlíku nad ohništěm, samozřejmě postudenu, jako děti jsme sami nemohli rozdělávat oheň. Říkali jsme tomu „hovnový guláš”, měl krásnou zelenou barvu. My jsme si u babičky, paní Vlasty Traganové, často hrávali vzadu u lesa, kde zároveň prarodiče měli ovce, takže těch surovin na guláš tam bylo opravdu spoustu. Kluky to napadlo jako lumpárna, aby nás mohli zlobit. My jsme pak samozřejmě se sestřenicí před nimi utíkaly, protože oni to měli jako důmyslnou zbraň a chtěli nás s tím polít. Ovce jsou naštěstí býložravé, takže to zase taková hrozba, ani co se zápachu týče, nebyla.  

Ve víru takových událostí pro vás asi musela být škola docela nuda?

Vzpomínky na školu jsou pod rouškou přísného socialistického systému, kdy jen klapot podpatků tehdejší paní ředitelky a zvuk jejich cinkajících klíčů vyvolávaly posvátnou bázeň a respekt. Jednou mě naštvalo, že když jsem v první třídě o přestávce jen tak napsala na tabuli krasopisné zelené písmenko „m”, dostala jsem místo pochvaly za tento projev vlastní vůle a svobody vynadáno. Ale ráda vzpomínám třeba na pana Nebroje, který nás nedávno opustil. Učil mě ve třetí třídě. I když byl přísný, líbilo se mi, jak hrál na housle a vždycky mi říkal, ať zlepším úpravu písma, že ještě ze mě není doktorka. Taky jsem dost vnímala, jak nám při výuce upřímně naznačoval, že nesouhlasí s tehdejším politickým režimem. Pan učitel Nebroj hrával v kapele s mým dědečkem Františkem Traganem, který letos oslaví své sté narozeniny. 

Jsou v současné čeladenské škole někteří vaši učitelé dodnes?

Mnozí učitelé, kteří mě pak učili na druhém stupni po revoluci, na škole ještě dlouho zůstali a ráda na všechny vzpomínám. Škola mě vždycky bavila a měla jsem dobré známky, hlavně tam už pak byla o něco málo svobodnější atmosféra. A mnohé ženy vypadají stále stejně krásně jako tehdy, jako by neexistoval žádný čas. Například paní učitelka Mikesková, kterou jsem měla ráda. Pak učila i moje děti a dnes stále učí. A pořád jí to sluší…

Psaní vás bavilo už jako holku? Nebo jinak – začala vaše kariéra už na základce?

Pamatuji si, že jsem na základní škole kreslila příběhy. Nevím, co mě to napadlo, ale asi mě už tehdy bavilo vytvářet nějaké příběhy. Probíhalo to vždy tak, že jsem nakreslila nějaký obrázek a k tomu do bubliny dala, co ta postava říká. No, vidíte, dnes se tomu říká komiksy! My jsme to ale kdysi v osmdesátých letech ještě neznali. Měla jsem pěkné slohovky, recitovala jsem, ale vím, že jsem se hodně styděla. Jsem prostě introvert a velká společnost lidí mě děsí. Naučila jsem se ale mluvit před lidmi, což využívám i ve své práci. Tohle je prostě třeba, pokud má člověk co předat a sdělit, slovem či písmem, je to vlastně můj způsob obživy. 

A jak jste se tedy dostala k tomu, že vás teď psaní živí?

Když jsem byla na mateřské, vystřihovala jsem si z časopisů různé zajímavosti, třídila je, skládala a lepila do sešitů. Později jsem si uvědomila, že to byl můj prvotní způsob práce s informacemi. Tehdy jsem ještě ani netušila, že jednou budu psát podobné články do ženských magazínů. Dnes v době počítačů a internetu je práce s informacemi mnohem jednodušší. Ale zato člověk potřebuje mít dobré kritické myšlení, kterému by se měly učit děti už na základních školách!

Co bylo hlavním impulsem, že jste se stala novinářkou a teď už i spisovatelkou?

Já jsem vlastně nikdy nevěděla, že budu psát. Chtěla jsem studovat psychologii nebo přírodní vědy. Zajímala jsem se o duši, přírodu, filozofii a odmalička i o paranormální jevy. Nakonec jsem studovala sociální pedagogiku v Kroměříži, ale školu jsem nedodělala, protože jsem se brzy stala matkou. Po mateřské jsem nějakou dobu tápala, ale pak jsem si na Čeladné otevřela obchůdek se zdravou výživou, později i ve Frýdlantě. Tím hlavním důvodem byly mé vážné zdravotní problémy a nutná změna životního stylu. Už tehdy, když jsem se v tomto oboru vzdělávala, jsem začala přispívat svými články do různých magazínů. Zaměřuji se od počátku nejvíce na oblast zdraví. Takhle to moje psaní vlastně začalo. 

A jak pokračovalo?

Když to pak s obchůdkem nevyšlo, plynule jsem přešla do psaní, nejprve jsem psala jen částečně a ještě pracovala v jednom obchůdku se zdravou výživou ve Frenštátě pod Radhoštěm. V této době jsem začala i studovat filozofii na vysoké škole. Později jsem z obchůdku odešla a psala už naplno, tedy začala jsem se psaním plnohodnotně živit jako autor. 

Kam jste přispívala?

Psala jsem v průběhu času třeba pro Pravý domácí časopis, někdejší časopis Šaman, Bylinky Revue, Biorevue, časopis Miminko, Záhady života, Spirit, jednou za čas píšu stále pro magazín History Revue o různých historických zajímavostech, nověji občas něco pro časopis Moje zdraví nebo časopis Vital. To bychom měli tištěné magazíny. Z těch webových moje hlavní pracovní náplň představuje práci pro ženský magazín Womanonly.cz, dále Motherclub.cz nebo Jenprocestovatele.cz, občas pro magazín Vitalia.cz, kam jsem psala spoustu článků z dějin medicíny, což je moje srdeční záležitost a hodně mě to baví. Pak občas nějaké medicínské články nebo PR. 

A zároveň už máte „funkci“ – jste zástupkyní šéfredaktorky magazínu Kultura 21.

To je čistě nezisková práce. Snažíme se psát o kulturním dění, zveřejňujeme a píšeme recenze na nové knižní tituly, představujeme muziku, film, různé výstavy, které se budou konat, zkrátka snažíme se pěstovat kulturního ducha a šířit zájem o tuto oblast. 

Co to vlastně znamená – být novinářkou nebo spisovatelkou? Jaký je váš běžný pracovní den?

Zatímco někteří lidé si myslí, že trávím čas zavřená doma a občas vyjdu se psem, je to pravda jen částečně (smích). Zavřená doma sice jsem, ale u počítače, kde namáhám svoje oči a záda, abych něco smysluplného napsala. Někdy si podpírám víčka sirkami a dopuji se černým čajem a mými oblíbenými čokoládami od paní Renatky z místní zdravé výživy, jindy to jde samo. Výhodou samozřejmě je, že si můžu vstát, kdy chci a rozvrhnout si den podle sebe. Když nestíhám, píšu v noci. To bývá největší klid. Upřímně řečeno, do fabriky na pět hodin ráno bych nevstávala ani za nic, to už mi stačilo jezdívat autobusem v půl páté na BRC, kde jsem kdysi chvíli pracovala v bistru. To byla moje smrt, já jsem asi sova.

Jak vznikla vaše první kniha? A proč se věnuje právě snům?

To přišlo úplně samo. Ty nejlepší a nejdůležitější věci přicházejí samy. Prostě jsem si už před lety začala zapisovat sny a nacházela jsem v nich mnohá, pro mne důležitá, poselství. Nehledě na další zkušenosti se spánkovou paralýzou, lucidními sny a astrálním cestováním. Ale to bychom si tady o tom mohli povídat dlouho. Na tato témata občas pořádám své besedy, nejčastěji ve Frenštátě nebo ve Frýdlantě. Dostala jsem už i pozvánku do Prahy, ale tu ještě zvážím (smích). 

Takže jste snům doslova propadla…

Po pár letech mého snění a vlastní práce se sny jsem založila na Facebooku skupinu Výklad snů, vytvořila si svůj web osnech.cz a začala se tomu věnovat. A tak nakonec vznikla i kniha, která bude mít své pokračování, tentokrát na téma hlubších snových prožitků – lucidního snění a astrálního cestování. 

To je na mě moc složité, zůstaňme o těch obyčejných snů nebo třeba astrologie. Já dělám časopis pro dětské domovy, kde nám kamarád píše takové hodně srandovní horoskopy pro děcka, přičemž se tváří, že to vyčetl „z hvězd“. 

Jak máte to, o čem píšete, „podložené“ vy?

To je milé. Obecně se astrologie dost bulvarizuje, což jí škodí. Je třeba si uvědomit, že dávní učenci, kteří četli z postavení hvězd, byli tehdejší lékaři, kteří uzdravovali nemocné. Já z hvězd skutečně čtu, protože se už spoustu let věnuji astrologii. A ta má, ostatně stejně jako všechno ostatní, svá pravidla. Jedná se o ucelený a dobře propracovaný systém, který vychází ze zkušeností našich předků, a to je na tom to nejdůležitější. 

 Tak se zeptám konkrétně: Platí nějaká ustálená pravidla, jako že když se někomu zdá o dopravní nehodě, měl by si dávat za volantem pozor nebo že „komu se o své svatbě zdá, ten se jí nikdy nedočká“?

Nic takového. V prvé řadě vždycky říkám: Nevěřte snářům! Jde o to, že dnešní moderní psychologické výklady snů opravdu nejsou žádné čáry máry a ani nemůžeme věřit tomu, co se kdysi psalo ve snářích. Tady jde o úplně jiný princip. Samozřejmě funguje nějaká obecná symbolika, ale každý sen má individuální výpovědní hodnotu pro toho, komu se zdál.

Je pravda, že ženám se nejčastěji zdává o tom, že jsou těhotné nebo že je podvádí jejich manžel, o svatbě, případně hezké romantické sny, které mohou kompenzovat neutěšenou realitu. Muži zase ve snech často bojují, stávají se z nich hrdinové, někoho zachraňují a podobně. To se samozřejmě nedá nijak zobecňovat. Pokud se někomu bude zdá o autonehodě, nemusí to nutně znamenat předzvěst toho, že se vybourá v autě, ale třeba jen to, že má v některých oblastech svého života zvolnit, protože se do něčeho řítí a mohl by narazit. 

Co vaše kniha obsahuje?

Kniha odpovídá na nejpalčivější otázky ohledně snů a toho, co znamenají. Snažila jsem se v ní přehledně uspořádat nejčastější sny, je tam nejen plno ukázek snů mých vlastních, mých přátel nebo lidí ze skupiny, ale samozřejmě i výkladů. Vycházela jsem hlavně ze svých vlastních zkušeností, nechtěla jsem napsat žádnou příliš odbornou publikaci, toho si člověk užije dost ve škole. Myslím si, že moje kniha je opravdu určena pro ty, kteří se alespoň trochu zajímají o věci mimo materiální svět a rádi by se sami naučili zorientovat ve svých snech a pochopit, jaké poselství sdělují. 

Kde si ji příznivci snů mohou koupit?

Kniha vyšla pod nakladatelstvím Albatros Media a dá se sehnat ve všech knihkupectvích, nějaké výtisky k prodeji mám i u sebe. Dá se taky koupit v knihovně na Čeladné, ve Frýdlantě se velice dobře prodává v Kafe Livre a v DOM Livre, kam směřuji své přednášky a besedy. 

To jste předběhla mou další otázku, protože vím, že jste měla mít besedu i v čeladenské knihovně, která se nakonec kvůli covidu zrušila.

Protože mám spoustu jiných zájmů, občas i pořádám nějaké přednášky, akce a besedy nebo pomáhám lidem, kteří ve svém životě tápou, aby dokázali skrze astrologii a další ezoterické disciplíny nahlédnout na příčiny svých potíží. Aby žili naplno, plnili si své sny a nebáli se života. Jednou mě někdo z legrace nazval obecní čarodějnicí. Mně se to ale zalíbilo a trochu jsem se toho chytla, tímto dotyčnému děkuji. Momentálně se prezentuji jako Beskydská čarodějnice a nabízím lidem psychologicko-ezoterické konzultace. Usoudila jsem, že už mám na to věk (směje se). 

Zrušení čeladenské besedy mě mrzí, ale věřím, že k ní brzy dojde.

Slyšel jsem, že píšete novou knihu. O čem bude a kdy vyjde?

Protože ve svých snech dostávám spoustu tvůrčí inspirace, a to jak literární, tak hudební, nebráním se tomu informace a nápady ze snového světa vytahovat ven a na jejich motivy tvořit. Mám rozepsaný román na motivy jednoho z mých snů, ale obohatila jsem ho o reálné postavy, které skutečně žily. Ale je na tom ještě opravdu hodně práce, takže všechno ostatní bych si prozatím nechala pro sebe. 

Takže neprozradíte ani to, kdy vyjde?

To je prozatím ve hvězdách… Nápadů je hodně, mám toho rozepsaného více. Uvidím, co upřednostním. 

Co vaše děti – taky žijí v „jiných světech“ jako vy?

Děti mám už odrostlé. Dcera studuje lingvistiku v Brně a také píše, má úžasné jazykové a výtvarné nadání, umí spoustu jazyků a baví ji jazyk analyzovat. Syn rozumí počítačům a studuje IT obor na střední podnikatelské škole Primmat. A ano, obě moje děti žijí i v „jiných světech” a mají stejně jako já barvité zkušenosti se sněním a vnímáním paralelní reality. O tom také píši ve své knize v kapitole o dětských snech. 

Kulturní tipy aneb má nejoblíbenější umělecká díla

Kniha: 

Těch by bylo opravdu hodně. Není to jen beletrie, ale především odborná naučná literatura, a to historická, psychologická, filozofická a okultní.  Z beletrie bych například zmínila skvělé vypravěče, například: Noaha Gordona nebo Jodi Picoultovou, mezi moje oblíbené knihy patří třeba Zvuk slunečních hodin od Hany Andronikovy, Londonův Tulák po hvězdách nebo Ranhojič od Gordona.

Básnická sbírka nebo báseň: 

Mám velmi ráda básně Theofila Halamy, Milana Hrabala a mnohých našich starých básníků, Nezvala, Hrubína, Halase, Šrámka, Holana atd. Jinak posledy mě dostala báseň amerického autora Roberta Frosta West-Running Brook – to je moje srdeční záležitost. 

Film: 

Těch by bylo opravdu moc, nejvíce historické, psychologické, mystické, prostě filmy, nad kterými se člověk musí zamyslet. Naposledy mi učaroval romantický film Kdysi dávno (Somewhere in Time) z roku 1980, jinak mám ráda dlouhé a pomalé scény, hodně psychologie. Dnešní filmy jsou plné zvuků a rychle se střídajících scén nebo explicitního násilí či sexu, to nejsou filmy pro mě.

Kapela/interpret: 

Ocením především dobrého textaře a hudbu, která vzbuzuje emoce, u mě vedou silné alty soulových zpěvaček, starý jazz, čímž nemyslím kvílící trumpety, a klasika… Miluju Chopina a Rachmaninova! Mám ráda klavírní skladby a sama hraju na klavír. Jinak velmi mě sebral odchod našeho Davida Stypky, protože právě jeho staré písničky s kapelou Bandjeez jsem velmi ráda poslouchala a Davida považuji za vynikajícího básníka a textaře!

Písnička: 

Napříč časem se jich u mě vystřídalo hodně… Ale ráda bych zmínila jednu Rachmaninovu skladbu, která právě zazněla ve zmiňovaném filmu Somewhere in Time / Rhapsody on a Theme of Paganini. 

Obraz: 

Třeba romantické obrazy od Johna Colliera.

Divadelní představení: 

Třeba muzikál Hair, celkově muzikály. A na tanec se nezeptáte? Miluju tanec! Vzorem jsou tanečnice, které odhodily veškeré bariéry a na tehdejší dobu propagovaly svobodné vyjádření pohybem. Tančily bosky, prostovlasé, bez korzetu a jen v tunice – jako Isadora Duncanová.

Moje Čeladná

Každý se s oblibou vrací na místa, kde se narodil a kde vyrůstal. Mně učaroval Smrk, takže se ráda vracím do těchto míst v okolí hájenky, v níž jsem kdysi bydlela. Je to moje srdeční záležitost. Hory mám raději než kavárenské povalečství, ale netvrdím, že si do místních kaváren někdy nezajdu. Raději však do kaváren na čaj, do místních hospůdek spíše za kulturou a muzikou. Jsem dlouholetý abstinent a nemám ráda, když lidé tráví čas popíjením a vysedáváním po hospodách. Je toho tolik jiného, co se dá na tomto krásném světě dělat. 

Rozhovor připravil šéfredaktor Zpravodaje obce Čeladná, pan Vladislav Sobol pro únorové číslo 2022

Foto: archív Taťány Kročkové